Během léta proběhne rekonstrukce a pak i něco napíšu. Fakt. Nekecám.
Však víte, že novoroční předsevzetí se zásadně nedodržují.

Nejlepší týden léta následovaný hned dvěma nejhoršími

22. srpna 2013 v 20:20 | Kelly |  Zážitky


Po třech týdnech naprostého nepsaní je sakra těžké zase se do toho dostat. A taky podle toho ten článek vypadá... Nemyslím délku, ale schopnost se vyjádřit.


29. 7. - 4. 8.

Původně jsem měla připravený trochu obsáhlejší - a hlavně záživnější - článek, jenže znáte to, když má člověk něco fakt v plánu, vždycky se najde něco, co mu to pokazí. Ale to přijde na přetřes ještě později, teď se soustřeďme na ty pozitivnější věci.

Jak jsem předeslala v tomto článku, výše zmíněný týden jsem trávila u mé drahé kamarádky Hanyuu (její report o naší akcičce si můžete přečíst zde - je mnohem obsáhlejší a doplněný fotkami). Sice mi přitom tak trochu odešel foťák a tak jsem odkázaná na fotky Hanyuu a její sestřičky, nicméně mě to ani tak moc netankuje, protože ten týden byl fakt nezapomenutelný a já jsem strašně ráda, že nám to vyšlo, a s klidem můžu ten týden prohlásit tím nejlepším, co jsem letošní léto zažila.

(Použité fotky patří drahouškovi Hanyuu, které tímto děkuji za její laskavé svolení některými momentkami oživit svůj článek.)

Co si pamatuju nejvíc z toho týdne, jsou to karty. A karty na skoro všechny způsoby. Ještě teď mi v hlavě zní - kent! Stop kent! Ona má určitě kenta! A když nás pak kent přestal bavit, začali jsme pařit žolíky. (Které se tedy nejdřív Hanyuu a Luci musely naučit, ale protože to jsou holky šikovné, bez větších problémů to zvládly.) A pak přišlo na řadu - mám sovišku! (Rozumějte jokera s obrázkem Hedviky.) Taky jsme zvládli jednu hru kvarteta a pár her prší. Jo, karty jsou zkrátka vděčným společníkem a nikdy nezklamou. Jen už je jich potom občas trochu moc :D.
A když přešla chuť na karty, vytáhly se další hry. Například Dostihy a sázky, kde měl někdo tendence podvádět, že ano, Hanyuu?! Dál jsme taky do omrzení hráli známé Město, jméno, zvíře atd., ačkoliv s menšími obměnami. No, na to jak jsem si myslela, že mám dobrou slovní zásobu, u většiny písmen jsem bídně selhala a zapomněla snad všechno, co jsem kdy znala xD. To samé u slovního fotbalu, tam jsem taky měla věčně okno. Ale co, hlavní je, že jsme se u toho dokázali zabavit, že ano. A že jsme si té zábavy užili fakt dostatečně.

Z původního plánu - HP a LOTR maratony - trošičku sešlo, protože ono se nejdřív vždycky tak nějak našlo něco jiného co dělat. Jeden večer jsme byli na hororu V zajetí démonů. Doteď teda nepochopím, jak na to takový posera jako já mohl kývnout. Ale stalo se, a i když jsem dvě třetiny filmu viděla tak napůl (jo, zakrývala jsem si oči xD), i když jsem hororů viděla naprosté minimum (s tímhle už tři :D), tak bych to ohodnotila docela dobře, rozhodně se mi to nezdálo nijak jalové. Další večer jsme třeba s Hanyuu kravily u různých testů, nejdřív to byly rasy ze Středozemě - prej jsem elf (ne, vůbec mi v jednom testu nevyšel trpaslík) - a pak test Avengers. Ne, vůbec mi ve dvou testech nevyšel Hulk.
Harryho Pottera jsme ale nakonec zvládli, i když jen hodně částečně. První večer a druhý den jsme zhlédli Kámen mudrců, pak jsme skočili rovnou na Relikvie smrti. A co by to bylo za sledování Pottera, kdybychom si k tomu neudělali máslový ležák! Nebo tedy spíše jen butterbeer latté, jak je ten recept nazvaný, protože víte co... raději jsme nechtěli riskovat něco složitějšího, aby se nám neudělalo nevolno. Ale nakonec to bylo docela dobrý, abych pravdu řekla, i když samozřejmě šíleně sladké.
Jeden z maratonů nám však přece jen vyšel, a to ten s Pánem prstenů. No, maraton... Jeden večer jsme s Hanyuu zvládly Hobita a rozšířenou verzi Společenstva prstenu, a až druhý den jsme dorazily ten zbytek. Ono když u toho máte věčně poznámky snad ke všem scénám, ten smích samozřejmě člověka trochu vysílí, že ano.



Jak už jsem zmínila výše, ten týden na přelomu července a srpna si budu hodně dlouho pamatovat, protože co může být lepšího, než strávit nějaký čas ve společnosti stejných bláznů jako jste vy?

Tímto chci Hanyuu poděkovat za skvěle strávený týden, bavila jsem se tak jako nikdy a doufám, že si to příští léto zopakujeme :)

Mimochodem, zmínila jsem někde ty úžasné fotomontáže, co nad ránem tvořila Luci, a díky kterým jsem měla takové záchvaty smíchu jako už dlouho ne? Ne? Tak se běžte pobavit a mě hledejte v těch obrýlených postavách.

Ach ano, a taky jsem si během pobytu u Hanyuu na menší nátlak založila účet na ASK.FM, takže kdyby na mě snad někdo měl nějakou otázku, nechť se klidně ptá.

***

5. 8. - 19. 8.

Bohužel, dobrá nálada mi moc dlouho nevydržela a důvod proč o tom všem píšu tak zpožděně je takový...

Už v neděli, kdy jsem se chystala k odjezdu, mě příšerně bolela hlava a ačkoliv to během dne trochu ustoupilo, stejně to tam bylo. Ale budiž, to se mi nestalo poprvé, tak jsem si říkala, že to přejde. A ejhle, ono nic. Naopak se to další den ještě zhoršilo a přidalo se k tomu zvracení. (Jen kdyby bylo co zvracet.) K večeru to bylo ještě horší, a tak mamka nakonec zavolala sanitku a že to bude nejspíš zánět slepého střeva.
Ale to bych nebyla já, abych neměla něco speciálního. Na příjmu totiž pak slepák vyloučili, že na to jsou ty příznaky moc rychlé. Když mě pak posílali na pokoj, zaslechla jsem něco o zánětu dělohy a to jsem se teda začala bát. (Nakonec to teda tohle nebylo.)

Z úterka si toho moc nepamatuju. Začala jsem jim tam trochu kolabovat, tak jsem byla převezena na JIPku a následně na sál. Zpětně jsem se dozvěděla, že mě pak po operaci - kde mi preventivně ten slepák vzali - nemohli asi hodinu probrat, takže taky velmi povzbuzující. Ačkoliv mi i nadále bylo stále příšerně, následná vyšetření se ukazovala všechna negativní, tudíž páni doktoři a doktorky ze mě byli trochu nešťastní. Věčně jsem měla pomalý puls a hlavně strašlivě nízký tlak, který mě nakonec dostal i na ARO. Tam už se puls i tlak trochu zlepšili, jenže...

Neudržela jsem v sobě žádnou potravu a pořád se dožadovala zvraclíků (pytlíků na zvracení). Což samozřejmě není dobrý, protože ta výživa je potřeba. Tak že prej mám něco s žaludkem. Protrpěla jsem ohavné gastroskopické vyšetření (seriously, to byl strašný hnus), aby se posléze ukázalo, že žaludek mám samozřejmě v nejlepším pořádku. Tak jsem aspoň dostala hadičku do nosu, kterou mi vodili výživu. Nakonec se i to zvracení zlepšilo, v ohrožení života jsem už taky nebyla, tak jsem byla přeložena na internu, kde mělo pokračovat pozorování.

Tam začala druhá nejhorší část mého pobytu v nemocnici. NUDA! Jelikož mi už od středy bylo dobře, vůbec jsem nezvracela a v rámci možností jedla normálně (v rámci možností proto, protože ta hnusná dieta, kterou jsem nejdřív měla, byla fakt hnusná), už jsem neviděla důvod, proč v té nemocnici zůstávat - jasně, měla jsem kapačku a ještě pořád tu výživu - a tak nějak doufala, že třeba ve čtvrtek bych mohla domů. Nebo v pátek. Jo, ani ťuk. Že prý dokud nezjistí příčinu, proč mi bylo tak hrozně, tak mě domů nepustí. To jsem se tedy řádně zděsila, protože víte co... představa několika dní strávených na pokoji, kde není ani televize, se mi fakt ani nelíbila. Pořádně jsem si nemohla ani číst, protože jsem si ani nestihla nechat udělat nové brýle, tudíž jsem na to jaksi neviděla a držet knížku deset centimetrů od obličeje není taky zrovna dobrý. Ani pohodlný.

Ale tak fajn, s pomocí sluchátek a hudebního přehrávače jsem těch pár dní nějak přežila. I když jen stěží, protože ve čtvrtek přišla na pokoj strašně sympatická paní. To byla samozřejmě ironie. Už od začátku jsem měla chuť ji něčím praštit, byla fakt nesnesitelná. Věčně nad něčím remcala - sestry nepřiběhnou hned po jejím zazvonění (přitom ona zvonila jen když potřebovala odpojit od kapačky a mohla si dojít na wc), že jí nikdo nenatřepe polštář (normálně pohyblivá byla, tak si ho doprdele mohla natřepat sama, ne), že je jídlo hrozný (brambory smrdí, omáčka je včerejší, maso údajně moc tvrdý)... Fakt jsem se pobavila v sobotu, kdy jsme místo teplé večeře dostali studenou a ona dostala dvě housky, sýr Gervais a rajče. Doteď slyším to její nevěřícné: "A to je jako večeře, jo?"
Nejlepší sranda byla, když jsem si od babičky nechala přivézt křížovky. Ona je hned na druhý den měla taky. Fajn, možná náhoda, řekli byste si. Další den jsem si nechala dovézt svůj malý polštářek na spaní a hádejte co? Ona ho hned druhý den měla taky. Že by zase náhoda?...

Když mi pak v pondělí bylo oznámeno, že konečně můžu domů, štěstím jsem se rozbrečela, protože ten víkend byl fakt nejdelší za celý můj život. Nic se nedělo, na kapačkách ani výživě jsem už taky nebyla, takže důvody proč tam zůstávat se úplně zminimalizovali. Nejsem si jistá, jestli bych tam vydržela ještě jeden den, a jestli by to vůbec přežilo mé duševní zdraví.

Mimochodem... ti doktoři stále nevědí, co se mnou vlastně bylo. A mám pocit, že už se to ani nezjistí. Nicméně teď už se cítím naprosto fajn, tak doufám, že se to ani nevrátí, protože ty dva týdny v nemocnici bych si opravdu zopakovat nechtěla.
 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 22. srpna 2013 v 21:17 | Reagovat

To já děkuju tobě. Kdyby to bylo všechno jinak, asi těžko bych si ten týden užila tak, jak jsem si ho užila. A souhlasím, byl nejlepší z tohohle léta a doufám, že to zopáknem :)
Další dva týdny zní víc než děsivě a jsi dobrá, žes to takhle nějak ustála. Jen by mě zajímalo, co ti to sakra bylo o.o

2 sarush ef sarush ef | Web | 22. srpna 2013 v 22:46 | Reagovat

To muselbýt příjemnej víkend, s těma hrama a filmama. V zajetí démonů bych taky docela zkoukla :)

A v té nemocnici to muselo bejt šílený no,zvlášť když člověk ani pořádně neví,co s ním je.. ale snad už to bude fajn.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin

Navštěvuji:
(zbytek na bloglovinu)

Zdroje:

Ilustrační obrázky a animace jsou použity z tumblru (není-li řečeno jinak), nic nevydávám za své. Někdy je možné se obrázkem prokliknout na stránku, kde byla daná věc nalezena, ale někdy to je holt nemožné (dlouhodobě uloženo v počítači, ale snažím se doplňovat), avšak rozhodně to neznamená, že si něco přivlastňuji.