Během léta proběhne rekonstrukce a pak i něco napíšu. Fakt. Nekecám.
Však víte, že novoroční předsevzetí se zásadně nedodržují.

Jednadvacet

23. října 2013 v 21:28 | Kelly |  (ne)deníček - články do 24. 12. 2013
Aneb už si pomalu sháním žuby.



(Autorkou fotky je nadaná fotografka Luci Lestrange, navštivte její blog nebo vás stihne krutý trest.)

Jak možná někomu z předchozích slov došlo, 22. října jsem oslavila své dvacáté první narozeniny. (Patřím do starého železa, brr.) Při té příležitosti jsem se rozhodla nějak zhodnotit svůj dosavadní život, jaká jsem byla, jaká jsem teď a jaká bych jednou chtěla být. Následuje tedy článek plný "já, já, já", to abyste neřekli, že jsem nikoho nevarovala.

Prakticky odmala mi bylo do hlavy vštěpováno, že jsem něco méně, že si plno věcí vůbec nezasloužím a že jsem taková a maková. Nebylo mi tvrzeno mamkou ani nikým z její strany, ale mým otčímem. Netuším, jak to bylo do mých čtyř let, než se narodila moje sestra, sice jsem samozřejmě okolí vnímala, ale vzpomínky žádné. Ale pak jsem začala být sebeuvědomělá a tehdy to začalo. Vždycky mi vtloukal, že oproti sestře jsem příšerná, já byla ta, která musela všechno dělat (myšleno samozřejmě doba, když už byla sestra dostatečně velká) vždycky upřednostňoval ji, vždyť ona byla jeho a já ne, jak mi taky dával častokrát důrazně najevo. Já byla neschopný debil, co nic neumí. Vážně jsem se snažila na něj zapůsobit, snažila jsem se být ta lepší, dělat všechno dobře a ještě lépe, ale nic, jen to odmávnul a já se pak už přestala snažit. A to mi taky zůstalo, už nikdy jsem se pak nedokázala v ničem zlepšovat, protože mi bylo jasně dáno najevo, že stejně nikdy dobrá nebudu a ať se snažím jak se snažím, vždycky se najde někdo lepší.

Snažila jsem se to tak nebrat, předstírala jsem, že mi to nevadí a uvnitř jsem trpěla. Protože co je horšího než člověk, kterého oslovujete "tati" a on vás nepokrytě shazuje. Není pak divu, že jsem nikdy neměla žádné sebevědomí (ano, taky mi kolikrát dával najevo, že jsem tlusté prase - a myslím, že to je i přesná citace) a když jsem pak nastoupila do školy, vůbec se to nezlepšilo, protože jsem o sobě měla vždycky tak strašně nízké mínění, že jsem se dokázala dát do řeči jen s velice málo lidmi. A nikdy to nebylo samo od sebe, vždy tam byly nějaké okolnosti jako nutná spolupráce, které k tomu vedly.

Tím, že jsem se lidí stranila, jsem si to sama kolikrát zhoršovala. Posměšky typu "prase, gorila" byly na denním pořádku. A já to pořád trpěla. Pak jsem začala předstírat. Předstírala jsem, že mi je špatně, že mě bolí hlava, dokonce i tu teplotu jsem si dokázala nějak přivodit. Jen abych do té školy prostě nemusela a radši se mohla doma ponořit do svých vlastních světů, kde je všechno fajn a kde jsem královnou, kterou mají všichni rádi. A tohle předstírání mi vydrželo do dnešních dní. Nezůstávala jsem doma, protože zrovna ten den byla šance, že budeme z něčeho psát. Zůstávala jsem doma, protože jsem nechtěla čelit lidem a jejich tvářím.

Když jsem v páté třídě přestoupila na gymnázium, doufala jsem, že se to zlepší. Snažila jsem se navazovat přátelství, zkoušela zapadnout mezi ostatní. V primě jsem se nejvíc bavila s jednou partičkou holek, ale pak se něco asi stalo a já zase byla tam, kde jsem byla. Počmárané bundy, vylité pití, rajče v botách... co by ne. V sekundě jsem se snažila víc bavit s jinými holkami. Hrály jsme o přestávkách karty, povídaly si na chodbách a myslela jsem, že to je fajn. Pak jeden z posledních dnů školy před Vánocemi jsme opět seděly u lavice a chystaly se něco zahrát. Pak se ke mně jedna z nich naklonila a "Verčo, promiň, ale minulý rok ses s námi moc nebavila a nám to teď vadí, jak se k nám vtíráš." Přirozeně jsem se usmála, přikývla, řekla, že to chápu, zvedla se a odešla. Rozbrečela jsem se až na záchodcích. A to šlo jen o hraní karet a občasné povídání...

Každopádně to ve mně zanechalo dost silnou ránu a já už se od té doby nebavila s nikým, pokud po mně on něco nechtěl. Neriskovala jsem, nechtěla jsem být za tu špatnou, a tak jsem raději stála stranou a byla šedá myška. Nezměnilo se to ani po přestěhování do České Lípy, tam už se můj strach ze seznamování a s mluvení s lidmi rozvinul naplno a za půl roku jsem s těmi lidmi prohodila jen velmi malý počet slov, vždycky to bylo to nejnutnější a jinak nic. Zlom však nastal při dalším stěhování, tentokrát na Mělník. Na gymplu neměli místa ve třídě, tak jsem musela na základku. Ten rok a půl hodnotím ve svém dosavadním životě opravdu vysoko. Tam jsme se bavili vážně všichni se všemi, i když jasně, byly tam větší či menší skupinky. Já se nejvíc bavila s T. a S. a víte co bylo zajímavé? Ačkoliv byly kamarádky už od školky, ochotně mě přijaly mezi sebe a společně jsme si užily tolik srandy, že na to nikdy nezapomenu. Osmělila jsem se, nabyla trochu sebevědomí a začalo mi být jedno, co si o mně lidi myslí, proč se se mnou nechtějí bavit atd.

Přestože jsem ale v té době už dost četla a dívala na filmy i seriály, pořád jsem se tak nějak obávala dát najevo svou příslušnost k tomu, co se mi líbí. Jasně, napsala jsem to, řekla jsem to, ale abych se podle toho třeba chovala, nebo si nedejbože dala na tašku nějaký odznak či tak, to ne. To vlastně začalo až někdy na střední, ve druháku, ve třeťáku. Někdy v době, kdy jsem byla hrozně aktivní bloger, což s sebou přinášelo tu výhodu, že jsem poznávala lidi, kteří byli na stejné vlně. I když je pravda, že jsem je spíš skrytě četla a tiše je obdivovala. Hm.

A teď? Těžko říct, jak se zhodnotit teď. Pořád jsem nesmělá a pořád neumím nějak pořádně vyjádřit svůj názor. Pořád mám panickou hrůzu z mluvení před lidmi, pořád se neumím dávat sama od sebe do řeči, vždycky trapně mlčím a idiotsky se usmívám. Pořád si o sobě myslím, že co se vzhledu týče, je to děs a hrůza, zvlášť co se postavy týče. Je mi sice opakovaně tvrzeno, že na tom tak strašně nejsem, ale mě těch osmdesát kilo na váze dost děsí a nevím co s tím. Respektive vím, ale nemám tušení, kde vzít motivaci a sílu pokračovat. Snažím se cvičit, ale nikdy mi to nevydrží.
Na druhou stranu si ale říkám, že rozhodně nejsem pořád stejná a nějaká změna tam bude. Těžko říct v čem. Možná ve schopnosti víc dávat najevo svůj názor, když se mi něco nelíbí. Nebojím dávat najevo svoje zájmy, jakkoliv se liší od zájmů těch ostatních. Netuším, jak působím na ostatní a je mi to jedno. Klidně půjdu po ulici s Doctorovským trikem, taškou, čímkoliv a bude mi jedno, že na mě ostatní nechápavě koukají...

V budoucnu... v budoucnu chci zůstat taková, jaká jsem teď. Protože mi to takhle vyhovuje a kromě té chybějící vůle na sobě nechci nic měnit. Ne, vlastně kecám, ráda bych se uměla nějak srozumitelně vyjadřovat. Tím nemyslím ty deníčkoidní zápisy, ale plnohodnotné názory na cokoliv - současnou situaci, knihy, filmy, atd.

No a jak jsem vypadala? (Blbě.) Vím, že těch osm let je hrozný skok, ale já ty fotky prostě nemám. Resp. mám, ale nemám nejmenší tušení kde, ačkoliv jsem hledala sebevíc.


 


Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 23. října 2013 v 21:43 | Reagovat

Tak přispěju k mnoha dalším gratulacím, kterými jsi byla častovaná, a přeju ti hlavně hodně zdraví a štěstí v životě. :)
22. října 21. narozeniny, příští rok to bude dvaadvacet na dvaadvacátého října. :D Just saying. :D

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 23. října 2013 v 21:47 | Reagovat

Hlavně žes kecala, jak je to dlouhý :D vůbec ne, dočetla jsem to bez problémů a teda musím říct, že v některých bodech moc dobře vím, o čem mluvíš... i když, možná ne tak úplně, jen si dokážu představit tu situaci.
Asi víš, jaké jsem měla vztahy se spolužáky a to vlastně celou základku i střední... Vlastně mi bylo jasný, že jakmile se vůbec obtěžují se mnou promluvit, dělají to proto, aby si ze mě mohli dělat srandu, ale že jsem člověk, kterého když jednou někdo nasere, tak ho nasere pořádně, povedlo se mi jednou spolužáka napresovat lavicí ke zdi a vyhrožovat mu kdoví čím... ale jinak jsem hrozně milé stvoření :D
Takže - tak úplně vlastně neznám brečení kvůli spolužákům, ale moc dobře znám tu nechuť do té školy chodit, to věčné simulování, abych tam nemusela a tak...

Ale stejně... jsi úžasná, zůstaň taková, jaká jsi :)

Jo a na té fotce, kde je ti šest, jsi strašně rozkošná a někoho mi tam připomínáš, ale nevím koho :D

3 christiiinka christiiinka | Web | 23. října 2013 v 21:49 | Reagovat

Já si furt říkám, neee já ještě nechci aby mi bylo jednadvacet :-) ale taky to brzy přijde. Hrozný jak to utíká, brzy už ty žuby budou fakt potřeba :D. Nejvíc se mi líbí ta fotka z konce školky, ta je hrozně roztomilá:-), ale i na těch ostatních vypadáš sympaticky. Děs běs co na lidech někdy zanechají rodinné vztahy...

4 Niki Niki | E-mail | Web | 23. října 2013 v 22:12 | Reagovat

Tak gratuace a neboj se :)

5 Lokusta Lokusta | E-mail | Web | 23. října 2013 v 22:26 | Reagovat

Všetko najlepšie k narodeninám. Prajem tiež veľa zdaru v živote. :)

6 Bětuš Bětuš | Web | 24. října 2013 v 18:06 | Reagovat

Taky jsem si tímto procházela, neustále srovnáváním se starším sourozencem a vždy upřednostňovali jeho než mě. Ale naštěstí postupem času jsem dostala i já šanci. Chtěla jsem se zeptat, zdá se mi to nebo vážně vidím dobře a jsi další Echelon dívka jako já ? :)

7 Kelly Kelly | Web | 24. října 2013 v 20:14 | Reagovat

[1]: Jo, na to se těším už hrozně dlouho :D

[2]: Yeah, I'm super-awesome! :D

[3]: No jo, čas letí a zastavit to nemůžeme :)

[4]: [5]: Díky :)

[6]: Vidíš dobře, Echelon celou svou duší ;)

8 Bětuš Bětuš | Web | 25. října 2013 v 11:37 | Reagovat

Tak to mám radost, že jsem našla konečně dalšího příznivce :)

9 Gabriella Gabriella | Web | 25. října 2013 v 14:39 | Reagovat

Vítej mezi námi důchodci, já jsem tohoto děsivého věku dosáhla už před čtvrt rokem :)
Při čtení článku jsem v mnoha věcech viděla samu sebe, zvlášť co se té školy týká jsem to měla dost podobné. Stále se s lidmi moc nebavím, mám strach, že o mě stejně nestojí. Ale už je mi také dost jedno, co si kdo o mně myslí. Ne vždycky se to tak docela daří, ale stejně je to daleko lepší. Protože mám takto mnohem zajímavější život než všichni ti mudlové :D
Podle fotek a takhle z blogu a také z videa u Hanyuu na mě působíš hrozně sympaticky a mile, takže si myslí, že s tebou nic v nepořádku není a že bys měla taková zůstat:)

10 Kelly Kelly | Web | 25. října 2013 v 19:16 | Reagovat

[9]: Jo, my jsme prostě ty úžasné čarodějky a všichni ostatní by nám měli líbat nohy! :D
A díky, upřímně jen málo lidí mi říká, že jsem milá, takže tohle mě kdykoliv potěší :) :D

11 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 28. října 2013 v 14:59 | Reagovat

Jednadvacet?
I ty mlaďochu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin

Navštěvuji:
(zbytek na bloglovinu)

Zdroje:

Ilustrační obrázky a animace jsou použity z tumblru (není-li řečeno jinak), nic nevydávám za své. Někdy je možné se obrázkem prokliknout na stránku, kde byla daná věc nalezena, ale někdy to je holt nemožné (dlouhodobě uloženo v počítači, ale snažím se doplňovat), avšak rozhodně to neznamená, že si něco přivlastňuji.