Hlasy a gesta

16. listopadu 2014 v 22:39 | Kelly |  zápisky z Tkalcovské ulice
Občas si prohlížím staré fotky a že někdy jde člověk hluboko do minulosti. A možná ani nemusí jít o fotky, stačí pouhé vzpomínky. Vždycky jsem si myslela, že mám dobrou paměť na jména, ale poslední dobou zjišťuji, že to tak vůbec není a že vyjma rodiny a blízkých přátel mi nedělá problémy kohokoliv zapomenout. V hlavě mi nezní jeho jméno a někdy dokonce nevidím ani obličej, pokud se nepodívám na fotku. Naprosto vždycky jsem ale schopná si vybavit tón hlasu, gesta, dokonce i určité věty.


Zrovna dnes jsem potřebovala zkontrolovat, co přesně je na jednom CD, které jsem našla při úklidu. Nebyl to žádný vir, nebyla to žádná hovadina. Byly to fotky z tábora, kde jsem byla v létě 2014. Před deseti lety. Poslední léto před osmiletým gymnáziem. Člověku se to zdá skoro neskutečné. Ač jsem se nikdy nedokázala pořádně s někým spřátelit, na tábory jsem jezdila ráda. Cítila jsem se tam dobře, i když jsem většinou byla jen za tichého pozorovatele. Protože mně tohleto přesně vyhovuje, být o samotě mezi lidmi, jakkoliv zvláštně to zní.

Zpátky k tomu táboru. Jak jsem tak těmi fotkami projížděla, nevím, jestli se mi úplně zastesklo, ale zjistila jsem, že si ze všech těch jmen pamatuju jenom čtyři. Jméno své spolubydlící, vedoucí, vedoucího jiného oddílu a ještě jednu holčinu, se kterou jsem se pak občas potkala i po příjezdu z tábora. Toť vše. Deset let je deset let a jak člověk už pak nebyl s těmi lidmi v kontaktu, není se čemu divit, že se z mysli jména vytratí.

Ale prakticky u každé fotky jsem si téměř okamžitě dokázala vybavit, co onen člověk zrovna řekl, jakým tónem to řekl, dokonce i jak u toho třeba máchal rukama. Věděla jsem, že tamten huhňal, tamta pískala, jiný zase měl problémy s koktáním. Přesně jsem si dokázala vybavit rozhovor mezi mnou a mou spolubydlící, kdy jsme pomlouvaly vedoucí jiného oddílu a její praktikantku. Dokonce si přesně pamatuju, jak jsem si stěžovala na to, že se na mě ta vedoucí obořila proto, že jsem po ní prý hodila kamínek, ačkoliv to tak vůbec nebylo, jen se mi ten šutřík odrazil při chůzi od nohy.

Přijde mi to svým způsobem zvláštní, i když si jsem jistá, že plno dalších lidí je na tom úplně stejně jako já a vlastně to ve skutečnosti nic zvláštního není. Stává se to asi každému, třeba tehdy kdy si není schopný vybavit jméno interpreta, i když dokáže zazpívat půlku písničky. Nebo hlášku z filmu. Z knihy. Cokoliv.

Jména prý mají moc. Proč je tedy tak snadno zapomínáme?


Tohle byla vlajka našeho oddílu, který se jmenoval Liščata. Úplně přesně si vybavuju, jak jsem tehdy naprosto vehementně prosazovala Dráčata, bohužel jsem byla přehlasována. :D
 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 16. listopadu 2014 v 23:17 | Reagovat

Tak jako ta liščata jsou minimálně něčím posedlá... Jako fakt, děsí mě! :D

Já zatím ještě nezaznamenala, že bych si přímo nevybavila jméno kohokoli, koho jsem na fotce zpětně viděla a jeho jméno jsem předtím znala. Ale to, co popisuješ, znám taky. Bývá to to první, co mi vždycky naskočí. Ne jméno, ale ten daný okamžik.

2 Kelly Kelly | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 23:31 | Reagovat

[1]: Radši si nechci představovat, jak by dopadli ti draci v našem podání. :D

3 Natas Natas | Web | 17. listopadu 2014 v 9:04 | Reagovat

Tábory jsem ráda neměla, brrr. Líbí se mi dráčata než liščata. :)

4 Lowri Lowri | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 18:19 | Reagovat

Na táboře jsem byla asi třikrát, a vždycky to byla katastrofa. S lidmi jsem se tehdy pokoušela spřátelit, jenže o mě jaksi nestáli a dávali mi to pěkně sežrat.

Jinak já to mám naopak, dobře si pamatuju jména, ale hlasy ne :D

5 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 18:01 | Reagovat

Proč má ten liščí mutant místo těla pařez a čtyři hlavy? T^T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin

Navštěvuji:
(zbytek na bloglovinu)

Zdroje:

Ilustrační obrázky a animace jsou použity z tumblru (není-li řečeno jinak), nic nevydávám za své. Někdy je možné se obrázkem prokliknout na stránku, kde byla daná věc nalezena, ale někdy to je holt nemožné (dlouhodobě uloženo v počítači, ale snažím se doplňovat), avšak rozhodně to neznamená, že si něco přivlastňuji.