Knihy přečtené za říjen a listopad

9. prosince 2014 v 17:05 | Kelly |  Koutek čtenářův
Tenhle rok je na čtení asi vážně trochu divný. Veze se to se mnou jako na horské dráze, zatímco jeden měsíc bych četla a četla, ten další prostě není čas/nálada/whatever a mě to štve, ale zase se do toho nechci tak úplně nutit, protože vím, že bych pak neměla chuť už vůbec žádnou. A pořád jsem na tom líp než někdo, kdo kolikrát nepřečte ani jednu knížku za rok, žeano.



Štěstí ve stínech - Lynn Flewelling

Noční běžci jsou série, na kterou jsem snad poprvé narazila u Hanyuu, když recenzovala první díl. Říkala jsem si, že teda fajn, že to vypadá dobře a někdy bych se po tom mohla mrknout. Samozřejmě jsem na to na pár měsíců úplně zapomněla a vzpomněla si na to až na veletrhu Svět knihy, kde jsem si to koupila ve slevě. (Jakože vážně, přemýšlím, kolik knížek ze slev/bazaru NEmám. Za letošek asi jen dvě a pokud počítám dva díly Oprásků, tak čtyři. Vlastně kecám, pět! Nedávno jsem si kupovala nové vydání Duny k padesátému výročí.) A stejně mi to zase nějakou dobu leželo v knihovně (jako zhruba těch dalších minimálně padesát nepřečtených knížek), než jsem potřebovala nějakou tenčí knížku na cestu. Resp. mně by nevadilo se tahat se Strachem moudrého muže, ale tam mi chybělo už cca sto padesát stránek a to mi prostě na cestu na Whocon a zase zpátky fakt nestačilo. Štěstí ve stínech se četlo fakt dobře, neměla jsem nejmenší problémy se do toho zažrat, Seregil je přesný typ toho knižního hrdiny, kterýho vážně můžu, a Alek byl taky docela sympaťák. Sem tam to možná působilo jako dobře otřepaný klišé, ale upřímně - když je to dobře napsaný a celkově se mi to líbí, tak proti tomu nic nemám a nemám potřebu to odsuzovat jenom proto, že ten příběhový vzorec prostě není zrovna originální.


Strach moudrého muže - Patrick Rothfuss

Jen tak mimochodem, tahle obálka na mě žel tolik nezapůsobila a radši bych měla doma tuhle z jiného vydání, která se hodí k tomu prvnímu dílu. Ale nedá se nic dělat a ono na obálce zase tolik nezáleží, protože Strach moudrého muže je stejně epický příběh jako Jméno větru. Kvothe se pomalu ve svém vyprávění dostává jinam, z chlapce se stává muž a k jeho už tak četným zážitkům se přidávají další. To vše na tisíci stránkách, které prostě utečou jako voda. Kvothův příběh se mi neskutečně zalíbil, tyhle výpravné fantasy příběhy já fakt můžu a Rothfuss to navíc všechno podává tak naprosto skvěle, naprosto výborně umí popisovat i ty nejobyčejnější věci, že se to člověku prostě musí nějakým způsobem vepsat do srdce. A já se už jen třesu na třetí díl, protože mě vážně zajímá, jak přesně se ze studenta Kvotha stal ten mrzutý hostinský Kote, kterého člověk sice má taky rád, ale stejně se prostě nemůže dočkat, až poodkryje zbytek toho tajemství.



Zatímco horory ve filmové podobě mi dělají trošičku problémy, ty knižní mi už nevadí. Moc. Ne že bych jich přečetla tolik, ale takové Stopy hrůzy jsem jako malá fakt žrala. Utrpení neviňátek nicméně vlastně ani tak horor není, ačkoliv se na to názory celkem různí a někdo to prostě označuje jen za temnější thriller. To je fuk, já beztak většinou ani na ten žánr nehledím, poněvadž opravdu hodně knížek prostě není zařaditelných do jednoho žánru a stejně se ty hranice stírají. Zpátky ke knížce. Že neoznačuji Utrpení neviňátek za horor ale neznamená, že bych příběhu upírala opravdu působivou atmosféru, ze které jsem vážně měla husí kůži, byť jsem to četla za světla. Tedy, skoro za světla, ty dny byla hrozně lezavá mlha, spíše takové pološero, tak možná ani nebylo divu, že to na mě působilo tak, jak to působilo. Saul píše vážně poutavě, umí navodit mrazivé pocity a vzhledem k tomu, že je Utrpení neviňátek jeho prvotina (myslím), jsem hodně zvědavá na to, jak na mě budou působit ostatní jeho knihy, které jsem si zapsala na seznam "chci číst". No ale než se k nim dostanu...


Věk zázraků - Karen Thompson Walker

Člověk si často říká "kéž by měl den čtyřicet osm hodin". Jenže kolik lidí z těch, co si to pomysleli byť jen na pár vteřin, se dostalo k přemýšlení o tom, jak by svět skutečně vypadal, kdyby se dny opravdu zpomalily, kdyby slunce svítilo více jak dvacet hodin, kdyby noci byly mnohem delší než ty zimní? Věk zázraků možná není výjimečná kniha, kde by se snoubila epická fantasy se strhujícím příběhem o lásce, boji a merlinví čím ještě, není to kniha, která by se označovala jako bestseller a asi to není příběh, který by se dostal k srdcím stamilionů lidí. A možná právě v tom je výjimečná. Že nezasáhne každého, ale tu cestičku si najde pouze k několika vyvoleným, kteří si dovedou uvědomit sílu toho neskutečného příběhu, který nám předkládá Julie. Možná se tam nenachází supervědecká vysvětlení, možná se tam nezmiňuje situace na jiných kontinentech... ten příběh je o vlastním životě a pocitech. A těch se nám dostává tolik, že prostě nejde jinak, než aby člověka onen příběh nezasáhl.

"Někdy mi však závan větru nebo určitá vůně mohly připomenout, jaké to bývalo. Zničehonic bylo jasně vidět až na obzor - a mě na okamžik napadlo, kam že se poděly stromy. Někdy mi uši zalil náhlý pocit ticha a já jsem si vzpomněla, o co jsme přišli: o zpěv všech ptáků."


Kněz - Ken Bruen

Lidi by si měli uvědomit, že bruenovky prostě nejsou klasické detektivky, jakkoliv jsou tak na různých databázích označovány. Fakt, na to se vykašlete, stejně jako se vykašlete na různé průpovídky na obálkách "nejlepší detektivka všech dob" nebo konkrétně v tomto případě "vražedná pavučina temných spiknutí". Za prvé to zní opravdu debilně a za druhé to jen málokdy bývá pravda. A rozhodně za to nemůže autor, tudíž by člověk neměl hodnotit knihu na základě něčeho takového, že to je prý zavádějící. Se nezblázněte.
Už jsem dřív psala, že zatímco mě existence jako Jack Taylor v reálném světě odpuzují, v knihách prostě mají švih a já tyhle neurvalé, sarkastické knižní hrdiny, co sami sebe jako hrdiny ani nevidí, prostě mám ráda a jsou mi stokrát sympatičtější než princ na bílém koni nebo světélkující víl- totiž upíři. Jack je stále na suchu, nekouří, nepije, nefetuje a pořád je boží. Jeho náhled na svět se po tragickém prožitku ještě zhoršil, kope kolem sebe častěji než kdy dřív a případy pořád řeší víceméně nahodile. A mně se to zase líbilo. Bruen prostě píše naprosto parádně, úsečně a stroze a stejně se to musí člověku líbit, protože ono to není jen o samotném Jackovi, ale i o tom, že Bruen se prostě nebojí rýpnout si do čehokoliv. Ať už je to neveselá irská sociální a ekonomická situace nebo konkrétně v Knězi církev.
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 17:47 | Reagovat

Zrovna dneska jsem dočetla Leviathana a ve Strachu moudrého muže mi zbývá nějakých tři sta stránek ... zkrátka jsem teď u Ademů. :D

2 Denisa Kwapulińská Denisa Kwapulińská | E-mail | Web | 9. prosince 2014 v 20:44 | Reagovat

Zvláštní, já mám na knihy náladu pořád a každý kousek volného času využiju čtením, takže za měsíc minimálně přečtu šest nebo osm knih, ale převážně většinou nad deset...
Nicméně tvůj výběr mě zaujal a některé knihy putují do mého to-read listu...

3 Yuna Yuna | Web | 13. prosince 2014 v 10:59 | Reagovat

Myslím, že letošní rok je fakt nějaký čudný, ani mě se nechce moc číst, knížky si otvírám spíš z donucení, že je musím vrátit do knihovny, než abych je otevírala s tím, že si ráda něco přečtu, je to k politování ;-; Sama mám sice nějaké rozečtené, ale dočíst je ne a ne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin

Navštěvuji:
(zbytek na bloglovinu)

Zdroje:

Ilustrační obrázky a animace jsou použity z tumblru (není-li řečeno jinak), nic nevydávám za své. Někdy je možné se obrázkem prokliknout na stránku, kde byla daná věc nalezena, ale někdy to je holt nemožné (dlouhodobě uloženo v počítači, ale snažím se doplňovat), avšak rozhodně to neznamená, že si něco přivlastňuji.