Provoz sugarcoat byl k 12. 8. 2017 oficiálně ukončen.
Sbohem a díky za ryby.

Paris, je t'aime?

25. února 2015 v 13:09 | Kelly |  Zážitky
Ani ne.

Vlastně ani nemám tušení, jestli jsem se tu o tom zmiňovala, ale věc se má tak, že Celine, host mum, je původem Francouzka, ve Francii má rodinu a tak zhruba jednou za dva tři měsíce tam s dětmi jezdí na prázdniny. Minulý týden jsem tedy strávila v malé francouzské vesničce, spořádala sýrů na dva měsíce dopředu a taky se jeden den byla podívat Paříži, jak jste si možná již odvodili z nadpisu. Ale na rovinu říkám, že Francie mě nikdy kromě historických památek a levandulových polí v Provence nelákala.

Moc jsem si tu návštěvu neplánovala dopředu. Možná i proto, že jsem věděla, že se do Paříže ještě nejspíš podívám, a tak nemělo smysl, abych se mermomocí snažila stihnout všechno, protože to jednoduše ani není možné. Zvlášť když jsem celý den chodila pěkně po svých a metro využila až později odpoledne a to jen z toho důvodu, že jsem se bála, že nestihnu zpáteční vlak. Teď trochu lituji toho, že jsem se přece jen nepřipravila pořádně, ale koneckonců i to, jak jsem se několikrát ztratila a pokaždé se zamračeně rozhlížela po mapách nebo známých ukazatelech, mělo svoje kouzlo a zase to je trochu jiný zážitek.



Povedlo se mi zabloudit hned na začátku. Ačkoliv jsem jako první chtěla k Louvru, osud tomu chtěl, že jsem nejdříve dorazila k Notre Dame. Pro chrámy a katedrály mám slabost - samozřejmě z hlediska uměleckého - a Notre Dame má jedinečnou atmosféru, kterou nutně musíte pocítit, jakmile vstoupíte dovnitř. Možná to dělá ten typický kostelní vzduch, možná to dělá ta masivní konstrukce, člověk jako by se ocitl v naprosto jiném světě, nedbaje na davy turistů, které katedrálou proudí společně s vámi.



Strávila jsem tu hodinu, hodinu a půl možná, pročež jsem se stále trochu omámená vydala najít ten Louvre, který tam přece někde musí být... Někde. Procházka k muzeu ale trvala opět delší dobu, než jsem zamýšlela a fronty k pokladnám byly poněkud... dlouhé. Minimálně hodina a půl čekání. To jsem nakonec oželela, protože ono ani nebylo nejtepleji a chvíli se jen toulala po areálu, než jsem nakonec zamířila zase jinam. Louvru jsem slavnostně slíbila, že příště si vyhradím den jenom pro něj a vezmu na milost metro, abych tam byla hned zrána, kdy fronty nejsou tak dlouhé.




Vrcholem dne (doslova) byla Eiffelova věž, kterou můžete vidět už na fotce nahoře. Mám tušení, že zrovna tahle fotka je trošičku přiblížená, ale i tak se z místa, kde jsem stála, zdála Eiffelovka docela blízko. Říkala jsem si tedy, že tentokrát tam dorazím rychle a bez problémů. Haha. Ha. Budete se mi smát, ale v jednu chvíli jsem se už plácala do čela, protože "krucinál, jak můžu ztratit zrovna Eiffelovku?!" V jeden moment jsem prostě tu věž neviděla, ať jsem se točila kamkoliv, krk jsem si mohla ukroutit, ale nic. Nakonec jsem obešla pár ulic a...


Yay, konečně. Věřte mi, když říkám, že dokud nestojíte přímo pod věží nebo už jste na věži, po celou dobu se vám bude zdát, že je Eiffelovka nějaká malá. Dokonce jsem se sama sebe ptala, jakože jestli je teda tohle ta slavná věž, tak to jsem asi měla přehnaná očekávání. Ale očekávání se nakonec naplnila.


Trochu jsem se bála vyhlídky, protože celý den bylo poměrně chladno a lezavo, k tomu ještě visela nad Paříží mlha. Ta se ale nakonec aspoň trochu zvedla, já si koupila lístek a vydala se na strastiplnou cestu, protože proč jezdit výtahem, když si můžete vyšlapat milion schodů, že. Ale udělala jsem to dobrovolně, i když jsem potom trošičku umírala. Resp. moje kolena vypovídala službu. Nicméně - pocit k nezaplacení, stálo to za to.


Pokus o panorama, kliknutím zvětšete.



Zřejmě až z téhle fotky jde pořádně vycítit, že Eiffelovka je ve skutečnosti fakt obří a že ti mravenci tam dole jsou skutečně lidé.


Miluju průhledné podlahy. Bohužel to nebylo tak úplně čisté sklo, tudíž to není pořádně vidět, ale jsem fakt ráda, že netrpím strachem z výšek, poněvadž tyhle výhledy mám ráda.




Co jsem bezpodmínečně ještě chtěla vážně stihnout, to byl Vítězný oblouk, který "měl podle všeho být tímhle směrem". Nakonec jsem se k němu skutečně dostala, ale že jsem se opět málem ztratila, to je snad už jasné. Musím říct, že jsem opět byla překvapená obrovitostí a masivností celé stavby, protože to je něco, co fotky nevystihnou. I když vidíte u paty malou čárku značící nějakého človíčka, stejně na to pak ve skutečnosti zíráte s málem otevřenou pusou, protože to je tak gigantické.


A to bylo vlastně asi všechno. Pak už jsem se totiž bála, že bych nestihla vlak a radši jsem zamířila zpátky k nádraží. To je taky kapitola sama pro sebe. Kousek cesty jsem se svezla, vystoupila na známém místě a pak si inteligentně řekla, že "tohle vypadá jako kratší cesta, a i když jsem tudy v životě nešla, tak to prubnu". No, ehm. Dostala jsem se do uliček, které rozhodně nebyly hlavní turistickou tepnou a chvíli jsem uvažovala o tom, že se teda asi budu muset zeptat nějakého policisty na cestu. Na potvoru samozřejmě kolem žádný nikde nebyl a tak jsem tedy šla dál, s odevzdaností, že nakonec přece někam dojdu... Nakonec jsem ale uviděla ceduli se známým jménem a se zajásáním se vydala vstříc teplu. Nebo jsem si to aspoň myslela. Každopádně po cestě jsem narazila na krámek s bubble tea, tak jsem si na počest Saku jeden kelímek koupila. Mám dojem, že to byl jasmín s kuličkami liči a melounem? Nemám tušení, ale chutnalo to fajn.


Na nádraží jsem si pak málem umrzla. Pařížské nádraží není tak úplně uzavřené, je tam rovnou přístup k vlakům, takže tam trošku profukovalo. S bundou, jejíž zip to ráno odešel do věčných lovišť, to byla fakt paráda. Samozřejmě jsem si mohla koupit novou, měla jsem to v úmyslu, jenže se mi žádná nelíbila natolik, abych za ni obětovala peníze, a když už se mi líbila, tak ji měli jenom v malých velikostech. Hm. Moc tomu nepomohlo ani to, že měl vlak vážně velké zpoždění, a když jsem nakonec na nádraží objevila tyhle ohřívače, málem jsem div neskákala radostí do stropu.


Do Troyes jsem nakonec dorazila kolem čtvrt na jedenáct, naprosto nechutně utahaná, promrzlá a rozlámaná a s příslibem, že příště se připravím lépe. Ale stejně jsem si to užila. A i když jsem z větší části fotila pouze sporadicky, ve vzpomínkách pořád tu trasu mám. I v nohách.
 


Komentáře

1 Limeo Limeo | E-mail | Web | 25. února 2015 v 15:33 | Reagovat

Já bych do Paříže jela hned, ty památky mě strašně lákají - a také bych určitě vyzkoušela nějaké jejich speciality :-D. V Provence jsem byla se školou a musím říct, že moc nechápu, proč si lidé spojují Provence s levandulemi. Všeho všudy jsme tam viděli levandulových polí asi pět, krom nich tady je ještě krásná příroda...
Všechny památky vypadají úchvatně - také se někdy budu muset jet do Paříže podívat (problém je, že francouzsky neumím) :-). Škoda že nebylo hezčí počasí, na první fotce je vidět, jak bylo zataženo ;-).

2 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 25. února 2015 v 17:22 | Reagovat

Většina lidí, co v Paříži byla, říká, že to vůbec není takové poetické, jak si to představovali. Já osobně byla ve Francii jednou, a to v Alsasku a jediným opravdu městem, které jsem navštívila, byl Belfort, tak nemůžu soudit ... ale vím jistě, že na Eifellovku by mě nedostali ani párem volů (doteď mám trauma z Petřínské rozhledny) a z průhledné podlahy bych se zcela jistě podělala strachy. :'D Nicméně, je fajn, že sis to užila a mockrát děkuji za nádherný pohled. *A* Věřím, že nadejde doba, kdy se mi nic nepodělá a k té plánované odpovědi se dostanu. :3

3 deina-b deina-b | Web | 25. února 2015 v 17:50 | Reagovat

Paříž jsem navštívila 2x v každé naprosto odlišné období a za sebe musím říci Paříži NE. Opravdu není poetická, na každém rohu černoch nabízející předraženou vodu a deštníky/slunečníky, přervaná Eiffelovka a Louve a tam, kde není černoch, narazíš na naštvanou skupinku čechů, kteří si myslí, že jsi cizinec a začne na tebe česky nadávat a myslí si, že mu nerozumíš - ten pohled při zjištění, že jsme také češi, byl k nezaplacení... Paříž je pro mne asi zakletá :/

4 Lowri Lowri | E-mail | Web | 25. února 2015 v 19:23 | Reagovat

Co na tom, že to město na obrázcích možná vypadá přitažlivěji než ve skutečnosti, stejně bych se tam strašně chtěla jednou podívat :D Už jenom kvůli té katedrále, protože na kostely obecně jsem dost zatížená.
Zatím jsem ráda aspoň za ty krásné fotky :3 A je dobře, že sis to v rámci možností užila.
Výšky moc nemusím, ale na Eiffelku bych vlezla, i kdybych zdechnout měla :D I když ta průhledná podlaha ve mě moc důvěry nevzbuzuje :D

5 Choi Mari Choi Mari | Web | 25. října 2015 v 15:51 | Reagovat

Kamarádka byla v Paříži půl roku studijně a moc si to užila. Taky bych se tam chtěla někdy mrknout, ale rozhodně nejsem z Francie tak hotová jak někteří. Jestliže mají vážně na Eiffelovce průhledné podlahy, tak mě tam nikdo nedostane, protože z průhledných podlah mám celkem hrůzu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin

Navštěvuji:
(zbytek na bloglovinu)

Zdroje:

Ilustrační obrázky a animace jsou použity z tumblru (není-li řečeno jinak), nic nevydávám za své. Někdy je možné se obrázkem prokliknout na stránku, kde byla daná věc nalezena, ale někdy to je holt nemožné (dlouhodobě uloženo v počítači, ale snažím se doplňovat), avšak rozhodně to neznamená, že si něco přivlastňuji.